Archiv / Odborné články / Krajská vydání pro Ústřední kurýrní službu NDR

Z důvodu výrazného odlišení zásilek přepravovaných Ústřední kurýrní službou od ostatních zásilek v poštovním provozu byly dne 1.října1956 služební známky (Mi. č. 1 - 5) nahrazeny známkami zcela nového provedení, vydanými výhradně pro potřebu Ústřední kurýrní služby ZKD. Postupně vyšly 3 emise, ve dnech 1. 10. 1956 (Mi. č. 6X - 9X), 1. 4.1957 (Mi. č. 10 - 13) a 15.4.1957 ((Mi. č. 14 - 15). Jako ukázku jejich použití jsem vybral dopis Německé cedulové banky z prosince 1956, s přídavným razítkem upozorňujícím že se jedná o zásilku kurýrní pošty - viz obr. 2.

K zásadním změnám v celém systému Ústřední kurýrní služby došlo začátkem roku 1958. Dne 2. ledna 1958 vyšly známky ve zcela novém provedení (Michel č. 16 - 31), každá s identifikačním písmenem, kontrolním registračním číslem a bez uvedené nominální hodnoty. Na základě administrativního rozdělení státu (14 krajů + Berlín) bylo každému kraji přiděleno konkrétní písmeno ze souvislé řady A - P a potom následně každé 3 měsíce byly od všech uživatelů nespotřebované známky staženy a nahrazeny novou emisí v jiných barvách a s jinými písmeny! Číslování známek bylo u prvních 4 emisí průběžné, u pozdějších emisí to již nebylo striktně dodrženo. Známky byly distribuovány ministerstvem vnitra NDR a dodávány v kotoučích po 1.000 kusech, v případě menšího rozsahu korespondence byla tisícikusová role rozdělena mezi 2 - 3 uživatele. Přidělené známky podléhaly přísné evidenci, všechny instituce zařazené do tohoto systému měly za povinnost ve zvláštních podacích a příjmových knihách evidovat každou odeslanou či přijatou zásilku a předání i převzetí zásilek musela pošta potvrdit otiskem denního razítka do těchto knih. Zásilky mohly být podány k přepravě pouze na předem určených poštovních úřadech, a to u zvláštních přepážek, což mohl učinit pouze prověřený pracovník se zvláštním průkazem. Totéž platilo pro i pro příchozí zásilky. Poštovní správa zásilky pouze přepravovala, ale nedoručovala. Všechny došlé zásilky musely být pro případnou kontrolu ze strany ministerstva vnitra, většinou po dobu 3 měsíců, uchovávány a poté komisionelně skartovány, takže teoreticky by tedy neměly existovat. Podle registračních čísel a identifikačních písmen bylo možné zcela jednoznačně identifikovat konkrétního uživatele v každém kraji a státní orgány vedly pečlivou evidenci, které hodnoty a s jakými čísly byly jednotlivým účastníkům Ústřední kurýrní služby přiděleny. Takže dohledat zdroj těchto známek, pokud se např. objevily v rukou filatelistů či obchodníků, nebyl žádný problém. Přechovávání těchto známek pro sběratelské účely bylo totiž striktně zakázáno a státními orgány tvrdě postihováno. Je známo několik případů, že tito lidé odešli od soudu kvůli několika známkám dokonce s nepodmíněnými tresty.

Existuje neskutečně široká paleta sběratelských možností a variant, hledané jsou zejména celistvosti s násobnými, případně smíšenými frankaturami různých emisí, které se vyskytují zejména na zásilkách do vlastních rukou. Jednu z nich, dopis vyplacený známkou Mi. č. 20 a 4-páskou Mi. č. 27, vidíme na obr. 3. Od 1. července 1958 bylo možné podávat prostřednictvím Ústřední kurýrní služby i zapsané zásilky, ale bez udání váhy a ceny. Poplatek za 1 zásilku byl jednotný, 10 Pf a musel být uhrazen ZKD - známkou která se lepila nikoliv na zásilku, ale na podací lístek! Ukázku podacích lístků - viz obr. 4.

Ústřední kurýrní služba přepravovala i balíčky do váhy 2 kg, které musely být vyplaceny stejně jako listovní zásilky, tj. vylepením ZKD - známek přímo na zásilku. Z pochopitelných důvodů se celé obaly se známkami prakticky nedochovaly, zcela ojediněle se vyskytují jen různě velké výstřižky. Výstřižky se, zejména ve výstavních exponátech, běžně považují za méně hodnotný materiál. V tomto případě si troufám tvrdit, že jsou naopak ozdobou každé sbírky, protože jejich výskyt je prokazatelně mimořádně vzácný. Jeden z nich je na obr. 5, odesílatelem balíku byl Státní statistický úřad.

Autor těchto řádků se problematikou Ústřední kurýrní služby začal zabývat od druhé poloviny 60. let minulého století, krátce poté, co se o existenci této služební pošty dověděl ze stručných noticek, publikovaných v dnes již neexistujícím filatelistickém časopisu „Sammler Express", tj. 45 let. Pro případné zájemce, kteří by se chtěli s problematikou Ústřední kurýrní služby blíže zabývat dodávám, že své poznatky jsem shrnul a publikoval v seriálu „Ústřední kurýrní služba v NDR", který vycházel na pokračování v časopise MERKUR v letech 2007 - 2010. Existující odborná německá literatura je u nás prakticky nedostupná.