Archive / Articles / Karpatská Ukrajina v březnu 1939

14.01.2008   Author: Vilém Bulant, exkluzivně pro Burda Auction; Number of views: 5365

Ministerstvo dopravy, ředitelství pošt provádělo ještě v roce 1940 šetření ve věci schodku 1349,80Kč, který vznikl v roce 1939 při evakuaci pošty Sevluš přednostovi Rudolfu Zajícovi. K jeho vyjádření podal další vysvětlení vrchní poštovní komisař z Bratislavy Ludvík Špacír, který byl s celkovou situací dobře seznámen, a byl událostem osobně přítomen. Protože jeho vysvětlení obsahuje i zajímavé informace z doby obsazování krajiny, považuji za vhodné s ním seznámit i další sběratele . Vyjádření je uloženo v Národním archivu, ve fondu MPT č.429 (přepis).

Dopis ředit. pošt Praha č.ř. 39.646-IIIc-40

Přednosta poštovního úřadu Sevluš na Podkarpatské Rusi vyplatil zachráněnou poštovní hotovost při evakuaci pěšímu pluku 45 v Chustě. Část hotovosti mu bylo odcizeno rumunskou vojenskou stráží. Ředitelství pošt v Praze mi uložilo, abych se k věci zevrubně vyjádřil.

K věci uvádím :

Přednostou poštovního úřadu Sevluš byl poštovní kontrolor Rudolf Zajíc, starší pán, Čech, člověk - zlatého srdce, ale odjakživa se ho držela smůla a tak měl stále nějaká vyšetřování při vší dobré vůli, kterou osvědčoval. Léta byl také kvalifikován jen dobře, byl disciplinován pro nedostatečnou kontrolu, při které pošta přišla o vyšší částku, byl samá výtka, samý předpis náhrady. Kdykoliv jsem v jeho úřadě projednával nějakou pokladní differenci, vždy jsem se znovu přesvědčoval, že osobně je krajně poctivý, že nemluví nepravdu, ale poplete to, co se dá. A on také obyčejně huboval jen tak, aby se neřeklo, že se se vším smíří, ale hned platil každou takovou závadu. Byl bych se opravdu divil, kdyby se mu nějaká smolařská příhoda nestala i při evakuaci.

Všeobecná situace Karpatské Ukrajiny tehdy nestála za mnoho. Byla tu autonomie nebo skoro samostatný státeček, kde se hleděli Čechů zbavit co nejdříve, policejní pravomoc přešla na ozbrojené Sičevíky, kteří dokonce v Chustě se zmocnili četnických zbraní, zabarikádovali se a začali pravidelně ostřelovat čsl. vojsko, kterému velel generál Prchala. Puč byl likvidován, ale maďarská vojska už nastupovala od Berehova k Sevluši do vnitrozemí. Čsl. vojsko ustupovalo jednak k polským hranicím k severu a podél nich na Slovensko, jednak do Rumunska. Pokud v místě byly čsl. jednotky vojska nebo četnictva, či financů, bylo dobře. Ale ti s bojem ustupovali a pak přišli místní ozbrojení Sičeváci a mluvilo se všude o tom, že kdyby měli ustoupit, že vybijí Čechy.

V tomto celkovém rámci nestála za mnoho ani situace poštovního resortu. Ministrem hospodářství, kam patřila i doprava, byl čsl. vládou ustanoven generál Prchala. Ale ukrajinská vláda ho neuznávala a měla svého vzdoroministra hospodářství Revaye. Revay měl plno práce politické, takže se hospodářským věcem příliš věnovat nemohl. Prchala řídil ústupový boj a byl rád, když jsme ho s našimi věcmi nezaneprázdňovali. Přednostou ředitelství pošt v Chustě byl vrchní rada JUDr. Švec, ale pro kritiku nějakého lidového řečníka, byl dán s okamžitou platností k disposici Protektorátu, takže jsem jako náměstek vedl celé ředitelství pošt. Na ministerstvu hospodářství seděl pro věci poštovní ukrajinský poštovní elév, který o poště samé a o její administrativě nevěděl zhola nic, druhý úředník Čech, znal provoz, ale neznal administrativu a zvláště ne ministerskou a tak prostě vykonával sebenesmyslnější příkazy shora, které jsem pro neproveditelnost nechával ležet nevyřízeny.

Když se blížilo maďarské vojsko, bylo nutno změnit disposice o vojenské evakuaci, protože Maďaři odřízli přístup na Slovensko. Čsl. vojsko mělo provésti mimo jiné evakuaci poštovního majetku, ale bylo zřejmo, že nebude moci dostát svým povinnostem. Nebylo času. Maďaři šli příliš rychle kupředu. Ministerstvo se rozuteklo, poslední den svého úřadování mě ještě zbavili funkce vedoucího ředitelství, protože jsem dal několik disposic finančního rázu, která oni neschvalovali, totiž aby přednosta vyplatil každému evakuujícímu Čechu na člena rodiny evakuační zálohu 500Kč aj. Vedoucím ředitelství byl ustanoven poštovní tajemník Homičko, který se dva dny nato přihlásil k maďarské národnosti, když přišlo maďarské vojsko. Ještě než přišli, bylo mi jako vedoucímu úředníku poštovní správy nabídnuto dvakrát místo v autě, což tehdy, když se už střílelo po městě byla hodnota penězi nezaplatitelná, ale od rána do večera zvonil telefon, bylo třeba spoustu věcí vyřizovat ex abrupto, bylo třeba podepřít ty ze zastrčeného venkova, kteří neměli informační možnosti a báli se co se s nimi stane. Bylo nutno zůstat, zůstal jsem tedy. Jako suspendovaný náměstek seděl jsem od rána do večera u telefonu a dával disposice podle měnící se situace. Chodil jsem intervenovat na Sičevické hlavní velitelství v Chustu, aby chránili poštu před drancováním a útoky proti poštovním zaměstnancům Čechům, jinak že je vypnu z telefonního vedení, chodil jsem k výplatám peněz, kde byli pokladníci vždy ohroženi namířenými zbraněmi Sičevíků, kteří přišli pro peníze bez odběrních listů. Jeden den jsem uvolnil český personál poštovního úřadu Svalava telefonicky, aby odjeli přes Polsko domů, druhý den se mi na lince na mé volání hlásila Svalava obsazená už maďarským vojskem a voják mi přivolal k telefonu maďarského velitele, s kterým si pohovořil zase od nás český důstojník. Mírové rozhovory uprostřed ozbrojeného konfliktu. Tak to šlo stále.

Ještě než naše poslední vojenská jednotka z Chustu odjela, tuším byly to tanky a něco pěchoty, což vše ustupovalo do Rumunska, telefonoval mi poštmistr Zajíc, že evakuoval ze Sevluše poštovní hotovost, že ji má sebou a že to dovezl k vojákům, aby mu to Sičevíci nesebrali, a že vojáci chtějí, aby jim peníze vyplatil, protože je zrovna potřebují. Ověřil jsem si věc telefonicky dotazem na hospodářské správě vojenské jednotky, tam mi řekli, že věc odpovídá pravdě a tak jsem dal telefonicky souhlas, aby peníze vyplatil na řádnou kvitanci a s tou evakuoval. Zajíc tedy peníze vyplatil a odjel do Rumunska. A teprve nyní jsem se ze zápisu ředitelství pošt v Praze dověděl, že nevyplatil všechno, něco si nechal a z toho mu voják v Rumunsku, jemuž věc svěřil, odcizil cca 1350Kč.

Když mám k těmto skutečnostem říci nějaké lidské stanovisko, tedy bych řekl asi toto: Zajíc, starší tělnatý pán, býval poštmistrem v Bukovině, mluví česky, německy, rusky, rumunsky, i trochu maďarsky. Je hodně pohodlný. Manželku vypravil domů do Čech, děti nemá a tak se mu asi nechtělo příliš utíkat a nechával vše na poslední moment. Pokud byly v Sevluši české jednotky, bylo dobře, ale když se začalo kol Sevluše na kopcích střílet a české prvky ustupovaly, uvědomil si, že nepřijdou hned Maďaři, ale že bude krátké interregnum pod zvůlí lidu. A v takových případech je pošta s penězi na první ráně. A tak odcházel poslední moment. Odvezl hotovost, věděl, že ji podle předchozích disposic mělo evakuovat vojsko, ale vojáci chtěli peníze sami. Žádal souhlas, dostal ho a peníze vyplatil. Kdyby je byl nevyplatil, byl by asi o ně přišel v Rumunsku suchou cestou. Pro mě byla věc jasná, protože je lépe mít jasně znějící kvitanci, než řadu dokladů o tom, kdo komu předal plombovaný pytel, který v takovémhle zmatku dojde svého určení.

Poštmistr se tedy části starosti zbavil, ale potřeboval i peníze pro sebe. A tak chytračil. Část úředních peněz si nechal a ty vezl sebou. Věřím že o ně byl obrán jak věc líčí ve svém podání a je to typicky zajícovské. Každý kdo zná Rumunsko a Zajíc tam léta sloužil, ví, že se tam nesmí nic nechat pánubohu. A Zajíc svěří pytel s penězi rumunskému vojáku a jde si odpočinout. Omlouvá ho únava, prožité trampoty, protože na hrdinství není zařízen. Věc je ovšem pochopitelná. Zajíc si nechtěl brát sebou vlastní peníze, protože o ty mohl přijít bez možnosti, že by je kdy zase uviděl. Vzal si tedy úřední. V nouzi jich mohl použít a dosadit manko ze svých, až by dojel domů a kdyby se něco stalo, mohl tuto vis majorem proúčtovat jako peníze pecuiam publicam, někomu jinému. A tak sice pod dojmem zodpovědnosti nejprve scházející částku uhradil, potom si to rozmyslel a dnes žádá o její náhradu.

Jinak řečeno, Zajíc vyplatil pěšímu pluku zachráněnou pokladní hotovost, kterou dovezl ze Sevluše do Chustu. Udělal to s mým souhlasem, protože to bylo nejpraktičtější řešení dané situace. Ostatní peníze vojsko už zachraňovat nemohlo, protože ujelo do Rumunska a tak co nesebrali Sičevíci za interregna, převzali Maďaři po obsazení pošt. Nebylo mi známo, že Zajíc si část peněz ponechá. To udělal o své újmě a doplatil na to. Poštovní správa má kvitanci na částku vyplacenou vojenské jednotce. Vojenská správa je v likvidaci. Uzná-li a nahradí-li likvidující vojenská správa poštovní správě vyplacenou částku cca 100.000K, doporučuji, aby i Zajícovi byla přiznána náhrada nejen přepravních výdajů za převoz poštovního majetku, která mu patří nesporně, ale také i úhrada peněz, které si nechal odcizit v Rumunsku nedostatkem povinné péče. Neuzná-li vojenská správa povinnost úhrady, bylo by Zajícovi uhraditi výdaje spojené s transportem poštovního majetku, ale náhradu odcizených peněz bylo by zamítnouti, protože měl možnost odevzdati peníze všechny vojákům v Chustě, tedy i zbytek necelých 10.000Kč, který sebou vezl dále v hotovosti. Při nejmenším mohl žádati velitele čsl. vojenské jednotky, aby obstaral transport těchto peněz. Přiznávám, že to je stanovisko ryze fiskální. Bude-li se chtět poštovní správa postaviti na stanovisko liberálnější a přiznati mu v každém případě odškodné, souhlasím předem s takovým řešením, protože šlo o poměry zcela výjimečné a Zajíc si celkem nepočínal nejhůře. Kdyby ovšem vojenská správa v likvidaci nechtěla se znáti k úhradě závazku 100.000Kč vyplacených Zajícem pěšímu pluku 45 v Chustě, není konec konců třeba se poštovní správě pražské věcí dvakráte zabývati. Pokladní hotovost poštovního úřadu Sevluš měla totiž vlastně zůstati na svém místě a měl ji převzít nástupní stát Maďarsko. Peníze vyplacené čsl. pěš. pluku 45 v Chustu jsou tedy vlastně pohledávkou Maďarska, to je maďarské nástupní poštovní správy vůči vojenské správě Protektorátu v likvidaci. A je věcí maďarské státní správy, aby přivedla tento nárok v platnosti.

Resumé: Poštmistr ze Sevluše evakuoval cca 100.000Kč do Chustu a tam je vyplatil ustupující čsl. vojenské jednotce. Předložil na výplatu kvitanci. Poštmistr je kryt mým souhlasem, který jsem mu dal jako bývalý náměstek přednosty ředitelství pošt v Chustě. Poštmistr si část hotovosti asi 10.000Kč nechal u sebe a bylo mu z nich odcizeno asi 1.350Kč. Protože jsem poštmistra Zajíce znal 8 roků, vím, že nelže a proto beru za pravdu i tuto skutečnost, která jinak prokázána být nemůže. Nahradí-li dnešní vojenská správa Protektorátu v likvidaci poštovní správě vyplacenou částku, bylo by aequm et iustum převzíti nebo aspoň přispěti poštmistrovi částečně na škodu, která mu byla způsobena krádeží. Na výdaje přepravní má nárok v každém případě.

Návrh: Přihlížeje k tomu, co jsem nahoře podrobně uvedl, navrhuji :

  1. aby poštmistr Zajíc nebyl činěn odpovědným za to, že peníze evakuované ze Sevluše vyplatil čsl. vojenské jednotce v Chustu, protože to učinil s mým souhlasem.
  2. aby tato forma evakuace hotovosti byla dodatečně schválena, protože za situace, kterou jsem se před tím pokusil zhruba nastínit mnoho možností nebylo a možnosti lepší nebyly vůbec žádné.
  3. žádosti poštmistra Zajíce o náhradu škody, kterou měl s tím, že mu část úředních peněz byla odcizena v Rumunsku, bylo by vyhověti sub konditione, že vojenská správa uzná a nahradí poštovní správě výplatu provedenou Zajícem, leda že by pražská poštovní správa chtěla posuzovati věc méně rigorosně, proti čemuž bych neměl námitek.
  4. neuzná-li vojenská správa svůj závazek z titulu předložené kvitance, bylo by od dalšího projednávání věci upustiti proto, že aktivní legitimace uplatnit tento nárok vlastně by patřila nástupní maďarské poštovní správě vůči likvidující vojenské správě Protektorátu.

Prosím, abych o rozhodnutí poštovní správy byl zpraven.

Tuto zprávu předkládám jednak ministerstvu dopravy v Praze, poštovní sekci ad informandum, jednak ředitelství pošt v Praze jako odpověď k č.ř.39.646-IIIc-40.

Bratislava, dne 17.4.1940

Ludvík Špacír, vrchní poštovní komisař



Author: Vilém Bulant, exkluzivně pro Burda Auction (14.01.2008)