Archiv / Odborné články / Gottfried Lindauer - slavný, ale málo známý krajan

31.05.2010   Autor: Miroslav Bělina; Počet zobrazení: 6165

Mezi položkami, nabízenými v sekci Obchod filatelistické firmy Burda Auction. s.r.o., se nedávno objevila zajímavá položka - novozélandská obrazová dopisnice zaslaná v březnu roku 1900 na pražskou adresu V. Friče, tehdy známého obchodníka s "přírodninami", tedy s etnografickými kuriozitami, minerály, vycpanou faunou a vylisovanou florou z cizích krajin.


Daleko zajímavější osobou na této zásilce je ale v tomto případě odesílatel dopisnice - G. Lindauer. Pro větší názornost uvádím celý česky psaný text, bez úpravy, včetně pravopisných chyb. Je nutné uvést, že pisateli bylo tehdy 61 let a strávil mimo rodnou vlast již přes čtvrtstoletí...
 
Dne 21/3/1899
jsem vám pos-
lal maori deku,
psaní a fotografie,
nevym doposud zdali
jste to byl obdržel?
srdečný pozdrav od choti zůstavám
s úctou G. Lindauer
 
obr
obr
 

Kdo byl G. Lindauer?
 
Za vysvětlením se musíme vypravit až do Plzně, kde se v rodině českého vlastence, zahradníka Lindauera, pracujícího v biskupské rezidenci, narodil 5.1.1839 syn, který, zřejmě díky nějakému církevnímu kmotrovi, dostal při křtu jméno Gottfried. Tehdy se bránit takovému jménu nemohl, ale v dospělosti si sám jméno počeštil na Bohumír a často jej používal. Školu skončil ve 13 létech a po vyučení na zahradníka odešel v 16 letech na malířskou akademii do Vídně - jeho kreslířský talent byl nesporný. Po ukončení akademie 1862 se vrátil do Plzně, kde se začal živit jako portrétista. Stále častěji se však objevovalo nebezpečí jeho povolání do c. a k. armády. Několik let se nástupu vojny úspěšně vyhýbal díky protekci u místní společenské a armádní honorace, kterou v Plzni portrétoval, ale nakonec se musel vyhnout povolání na vojnu v r.1873 odchodem do ciziny. Nejprve to bylo krátce Polsko, ale nakonec se 11.4. 1874 nalodil spolu s 340 vystěhovalci v Hamburku na parník Reichstag, který dorazil 6. srpna 1874 do novozélandského přístavu Port Michelson, dnes předměstím Wellingtonu...

Začátky nebyly lehké - Lindauerovi již bylo 35 let, neznal jazyk a nebylo jasné, čím se bude vlastně živit. Byl poslán přes záliv na Jižní ostrov do městečka Nelson, kde se měl u p. Harlinga naučit angličtinu. Zde poprvé uplatnil svůj umělecký talent - nejprve fotografoval a později začal malovat portréty pro místní osadníky. Příznivá odezva jeho maleb jej přiměla, aby na konci roku 1877 poslal tři portréty na 3. výstavu Society of Artists do Aucklandu, kde byly obrazy přijaty příznivě. Pravou výhrou pro Lindauera však bylo v Aucklandu seznámení s  úspěšným podnikatelem Henry Partridgem, který vlastnil stoupu na drcení zlaté rudy v oblasti dolování zlata v Thames na východním pobřeží ostrova, tehdy v neklidné oblasti, obývané posledními bojovnými maorskými klany. Partridge měl mezi Maory mnoho přátel a těžce nesl rozpad maorské společnosti a tak navrhl Lindauerovi, aby pomohl svým malířským uměním zachytit mizející svět Maorů.

Byla to šťastná volba, protože Lindauera maorský svět velice zaujal a stal se nakonec dominantní oblastí jeho uměleckého zájmu po zbytek života. Na přání
H. Partridge v té době často zajížděl na východní pobřeží do maorských vesnic a maloval význačné osobnosti jednotlivých rodových klanů - Partridge tak získal během 30 let přes 70 Lindauerových obrazů, převážně portrétů maorských náčelníků - a tato kolekce dnes tvoří nejproslulejší část sbírek Auckland Public Art Gallery.

Lindauer se stal během krátké doby známým a ceněným portrétním malířem a jeho obrazy dnes najdeme na N. Zélandu nejen uměleckých galeriích, ale také ve významných společenských institucích a soukromých sbírkách. Už tento výčet úspěchů by stačil většině umělců k slávě, ale Lindauerova největší ocenění měla teprve přijít a to díky druhému mecenáši siru W. Bullerovi, právníkovi, který tehdy předsedal tzv. Native Land Courtu, soudu, který v provincii Hawkes Bay urovnával spory mezi místními osadníky a stále se ještě bouřícími klany Maorů v této části ostrova. Také Bullera Lindauerovy obrazy, ztvárňující život Maorů zaujaly a tak prosadil ve vládě zakázku na malbu 20 velkých obrazů Maorů jako novozélandský příspěvek pro Colonial and Indian Exhibition, pořádanou v r.1886 v Londýně. Prvních 9 obrazů této kolekce bylo vystaveno již o rok dříve na New Zealand Industrial Exhibition ve Wellingtonu. Obrazy měly velký úspěch a tak Lindauerovi umožnily s manželkou nejen navštívit londýnskou výstavu, ale také si za získaných 2729 liber postavit v r. 1889 dům s ateliérem v Woodville, kde strávil zbytek života. Jeden obraz z uvedené kolekce - Poi Girl věnovala novozélandská vláda princi z Walesu a dnes je součástí královské sbírky...

Úspěchy Lindauerových obrazů s maorskými motivy měly také zajímavou odezvu - v několika případech na požádání galerií si Lindauer sám kopíroval svoje slavné obrazy. Posledním velkým úspěchem pro Lindauera byla jeho vyžádaná účast na World Exhibiton roku 1904 v St. Louis v USA, kde jeho obrazy obdržely ceny.

To bylo poslední velké vystoupení malíře Lindauera v zahraničí. Doma však dále fotografoval a maloval milované Maory, ale jeho prací bylo stále méně, protože se mu zhoršoval zrak a po roce 1918 přestal s malováním úplně. Skonal 13. června 1926 ve věku 86 let. Pochován je v Woodvillu...

Nyní bych se chtěl vrátit k vyobrazené dopisnici a její spojitosti s Čechami...
Zajímavá je doba odeslání spolu se zmínkou v jedné knize českého cestovatele Kořenského ze začátku minulého století, který uvádí, že Lindauera na N.Z. navštívil v r.1900, tedy zhruba v době, kdy byla napsána tato dopisnice. Data jsou zajímavá tím, že krátce po setkání odjel roku 1900 odjel Lindauer s celou rodinou, manželkou Rebeccou a dvěma syny (Hector a Victor) na návštěvu Evropy a zastavil se tehdy v Praze a Plzni, kde se sešel s řadou známých - mohl si to dovolit, byl nejen slavný, ale také měl od r. 1881 britské občanství (NZ byl tehdy ještě britskou kolonií  a rakouský erár na něho za dávnou dezerci před vojenskou službou nemohl. Podle jednoho z jeho životopisců, měl na volnost jednání zvyklý Lindauer přesto několik střetů s místními zkostnatělými úřady.

Pokud jde o dopisnici samotnou, tak je také svým provedením na tehdejší dobu dost nezvyklá, protože byla koncipována jako propagační obrazová dopisnice do zahraničí, tedy jako celek, nikoliv jako dopisnice s přítiskem - podle dnešních měřítek je to vlastně „fotodopisnice". Na líci dopisnice jsou vyobrazeny přírodní atraktivity N. Zélandu - hora Mt. Cook, sopka Mt. Egmont (Taranaki), údolí Otira pod sopkou Ruapehu a gejzír Waikite. Na rubu je přitištěna známka hodnoty 11/2d s portrétem královny Victorie. Připočtete - li k tomu ještě odesílatele, tak jde o výjimečný poštovně historický celek ...
obr
 obr obr
 Podobná položka bude nabízena v Písemné aukci 29.
 


Autor: Miroslav Bělina (31.05.2010)