Papírová platidla 1. republiky
Těsně po vzniku samostatného československého státu zůstávalo v platnosti oběživo bývalé monarchie. Již v únoru 1919 však ministr Alois Rašín inicioval měnovou odluku, jíž vznikla nová vlastní měna republiky - Koruna československá. Drobné oběživo obíhalo nadále v původní formě, rakousko-uherské bankovky v nominálech 10 - 1000 korun pak byly opatřovány československými kolky, které byly na tisícikorunách natištěné, na nižších nominálech nalepované. Tím vznikla samostatná měna i fyzicky a Československu se touto reformou podařilo vyhnout se zhoubné inflaci, která jinak brzy postihla okolní státy.
Potřeba mít vlastní skutečné oběživo vedla však již po několika měsících k vydání prvních čs. státovek, které jsou označovány jako I. emise a patří k nejvzácnějším papírovým platidlům na českém území. Ačkoli mezi autory jejich grafických návrhů nad jinými ční jméno Alfonse Muchy, byla tato platidla tištěna narychlo a jejich technická úroveň je poměrně nízká. Pouze nejvyšší nominály byly tištěny v zahraničí (v New Yorku a Vídni) a jejich úroveň zabezpečení odpovídá tehdejším nárokům kladeným na papírové peníze. Nejvyšší nominál této emise, pětitisícikorunová státovka, je zároveň nejvzácnější čs. papírové platidlo vůbec. Dosud je známo pouze 37 pravých exemplářů, z nichž 36 je úředně znehodnoceno preforací a jen jediný kus je dochován intaktní. Nejenom z tohoto důvodu je obecně I. emise vyhledávána sběrateli i investory, které přitahuje krása i vzácnost těchto státovek.
Krátce po vydání I. emise začaly přípravy na vydávání nových státovek, jejichž technická úroveň by již byla provedena s větší péčí. Tyto tzv. státovky II. emise byly vesměs tištěny v New Yorku firmou American Banknote Corporation, což zajistilo potřebnou úroveň zabezpečení, na druhou stranu výtvarné návrhy byly, byť za použití československých motivů, přeci jen výrazně ovlivněny vkusem americké ceninové grafiky. Tím se však rovněž podílely na utváření jedinečné atmosféry první republiky. Pětisetkorunová státovka této emise, sběrateli důvěrně nazývaná "hnědý legionář", se rovněž řadí mezi nejvzácnější čs. papírová platidla.
Po vzniku Národní banky československé v roce 1926 se započalo s vydáváním nových papírových platidel, které tentokrát již mohou být nazývány bankovkami. Na jejich výtvarném provedení se podíleli přední umělci své doby. Na padesátikorunové bankovce se naposledy projevil Alfons Mucha, stokoruna a tisícikoruna Maxe Švabinského jsou pak považovány za nejkrásnější české bankovky vůbec. Některé nominály byly tištěny podle starších vzorů, pouze mírně upravené a s aktualizovanými texty. Přípravu chystané Švabinského pětitisícikoruny s portrétem Antonína Švehly bohužel přerušila 2. světová válka. Místo toho byly v kritickém roce 1938 připraveny tzv. "mobilizační státovky", které měly být použity v případě války, aby nahradily chybějící drobné mince, jež, jak se předpokládalo, začne obyvatelstvo schraňovat pro budoucnost. Státovky se do oběhu nakonec dostaly až krátce po vzniku Protektorátu, kdy, opatřené přetiskem, nahradily drobné mince, které z oběhu skutečně náhle vymizely.