Public Auction 84 / Numismatics

Numizmatika

Název numizmatika pochází z latinského nummus = peníz, mince. Numizmatika je pomocná věda historická, která se zabývá platebními prostředky, především mincemi a jejich formami. Numizmatikou je také označován sběratelský obor, který se zabývá sbíráním mincí a medailí.

Platidla na českém území

Denárové období 

Nejstarší české mince jsou dnes kladeny do doby vlády Boleslava I. (935-972). Byly raženy ze stříbra, nazývaly se denáry a jejich ikonografie vycházela z mincí obíhajících v západní Evropě. Postupem let se zhoršovala kvalita kovu, z něhož byly mince ražené, okolo roku 1050 se tedy Břetislav I. (1034-1055) pokusil provést měnovou reformu, první na našem území. Udržet vysokou ryzost stříbra v mincích se však trvale nepodařilo, takže denáry ražené ve 2. půli 12. stol. už byly prakticky měděné. Na druhou stranu se zlepšovala výtvarná úroveň mincí, obecně denáry ražené ve 12. století jsou řazeny mezi vrcholy románského umění u nás.

Brakteátové období

Okolo roku 1220 se Přemysl Otakar I. (1197-1230) pokusil vyřešit měnovou otázku zavedením nového druhu mincí. Ačkoli byly ve své době nazývány stále denáry, jejich vzhled byl od předchozích mincí natolik odlišný, že jsou dnes chápány jako samostatná kategorie a jsou nazývány novodobým jménem brakteáty (lat. "plecháče"). Byly raženy na velmi tenký plech, což umožňovalo pouze užití pružného kvalitního stříbra. Na druhou stranu tento způsob umožňoval ražbu mincí pouze jednostranných, s velmi schematizovanými obrazy. Když nebylo možné zhoršovat kvalitu mincí snižováním ryzosti v užívaném kovu, zmenšoval se postupně alespoň průměr mince, z původních cca 45mm až na cca 18mm u některých brakteátů ražených po roce 1260.

Grošové období 

Roku 1300 opustil Václav II. (1278-1305) ražbu brakteátů a zavedl novou minci, pražský groš, která se měla stát tzv. "věčnou mincí", jež by byla ražena beze změny ryzosti, hmotnosti i obrazu na věky věků. Na svou dobu velká a těžká mince z kvalitního stříbra se rychle ujala a byla s důvěrou přijímána i v mnoha oblastech v zahraničí. Václavovi nástupci pokračovali v ražbě mincí podle jeho přání se stejným obrazem, měnila se pouze jména aktuálně vládnoucích králů. Na rozdíl od toho se již brzy začala opět zhoršovat kvalita raženého mincovního kovu.

Pražský groš se zprvu dělil na 12 drobnějších mincí, tzv. parvů. Od mincovní reformy Václava IV. v roce 1384 byl pak dělen na 7 tzv. penízů (později bílých penízů), resp. 14 haléřů (malých/černých penízů). Víceméně v tomto systému byly pražské groše raženy až do roku 1547, kdy za Ferdinanda I. jejich ražba končí. Oficiálně však platily v hodnotě 3 krejcarů až do roku 1644 a označení "groš" se v lidové mluvě udrželo jako pojmenování tříkrejcaru až do poloviny 19. století.

Za Jana Lucemburského (1310-1346) byla zahájena také ražba prvních českých zlatých mincí nazývaných zprvu florény, později dukáty.

Tolarové období

Pojmenování tolar označuje těžkou stříbrnou minci, jaké byly raženy v německých oblastech od konce 15. století. První tolary dali na našem území razit od roku 1519 hrabata Šlikové ze stříbra těženého v Jáchymově. Název „tolar“ vznikl z německého názvu Joachimsthaler, tj. "Jáchymovský", doslova „z údolí sv. Jáchyma“ – lokality v Krušných horách, kde byly na počátku 16. století otevřeny stříbrné doly. Z názvu „tolar“, resp. jeho holandského pojmenování "daaler" se odvozuje označení měny dolar.

Tolar se dělil na dva zlaté po 60 krejcarech. Pojmenování krejcar pochází z německého kreutzer ("křížový"), což popisuje vzhled nejstarších krejcarů, jež nesly velké zobrazení kříže. Významná novinka přišla do rakouské měnové soustavy v roce 1760, když byly Marií Terezií zavedeny měděné kreditní mince, tj. mince, jejichž cena byla dána zákonem a ne vnitřní hodnotou drahého kovu, z něhož byly mince raženy. Pro příjemce však bylo mnohem pohodlnější platit např. velkou, jasně raženou a čitelnou mincí měděnou, než droboučkou a lámavou mincí raženou z nekvalitního stříbra.

Tento měnový systém vydržel ve své základní podobě v podstatě až do roku 1857, kdy byla zavedena tzv. zlatníková měna, jejímž základem byl zlatý (zlatník), který se dělil na 100 krejcarů. Tolary byly zrušeny a nahrazeny dvouzlatníky.

Korunové období

Další významná změna přišla měnovou reformou v roce 1892, kdy byla zlatníková měna nahrazena měnou korunovou. Tím začalo období, které trvá v českých zemí dodnes. Nově zavedená koruna se dělila na 100 haléřů a stará měna se přepočítávala v poměru 2 haléře za jeden krejcar, 2 koruny za jeden zlatý. Odtud ostatně pochází dodnes známé lidové označení „pětka“ pro desetikorunu.

Po rozpadu Rakouska-Uherska přejaly všechny nástupnické státy původní pojmenování měny na koruny a haléře. Povětšinou v následujícíh letech přešly na jiné názvy, v Československu však žádné z navržených nových pojmenování nebylo realizováno a proto republice až dodnes zůstaly zprvu opovrhované "monarchistické" názvy. První mince mladé republiky byly vyraženy roku 1921 a do oběhu byly uvedeny v následujícím roce. Nejstarší čs. mince nesou vyjádření hodnoty pouze číslicí, označení měny chybí právě z důvodu, aby při případné budoucí změně názvů mohly mince sloužit i nadále bez nutnosti úprav. Na výtvarném řešení mincí se podíleli nejpřednější sochaří své doby: Otakar Španiel, Otto Gutfreund, Jaroslav Horejc a další. Z tohoto období pochází i nejvzácnější čs. mince, ikonický 5 haléř z roku 1924, kterých prý bylo vyraženo jen okolo 10 kusů, než prasklo lícní razidlo, které už nebylo nahrazeno novým. Vzácné jsou ale i jiné ročníky, např. 25 haléř 1932, 5 koruna 1937 nebo 10 koruna 1933. Roku 1923 byla zahájena též ražba čs. zlaté obchodní mince, jež by byla využívána při mezistátních platbách a demonstrovala by vyspělost svého státu. Byly to dnes velmi populární tzv. svatováclavské dukáty, 2-, 5- a 10-dukáty, jejichž mnohé vzácné ročníky svými cenami realizovanými v aukcích mnohdy překonávají i zmíněný 5 haléř 1924.

V období 1939-1945 obíhaly v Protektorátu Čechy a Morava mince ražené ze zinku, nouzového válečného kovu. Motivy byly převzaty z dosavadních čs. mincí. Pouze zdvižená ruka žnečky na koruně příliš připomínala obranné gesto, pro realizaci korun tedy byl vybrán ideologicky nezávadný nerealizovaný návrh O. Španiela z roku 1919. Při velkém zvětšení je pak na 10 haléři vidět drobný detail s protinacistickým významem, který unikl pozornosti okupační správy - sochy na Karlově mostě mají ruce zdvižené ve výhrůžném gestu. Protože na území protektorátu neexistovala mincovna, byly tyto mince improvizovaně raženy v továrně na kovový nábytek Vichr a spol., Lysá nad Labem. Poněkud odlišná situace panovala v téže době na území Slovenska, které zrealizovalo emisi oběžných mincí z kvalitních kovů a kde došlo dokonce i k ražbě pamětních stříbrných mincí.

Po osvobození se do oběhu svévolně vrátily prvorepublikové mince, většinou opatrované obyvatelstvem z vlasteneckých důvodů. Od roku 1946 byly raženy nové mince, mající stejné motivy jako za 1. republiky, lišící se však metrologií a použitými mincovními kovy. Měnová reforma roku 1953 uvedla do oběhu novou emisi výtvarně nepříliš nápaditých mincí ražených z hliníku nejprve v Leningradě, později i v Kremnici. Tato emise byla ražena až do poloviny 70. let, pouze po roce 1960 se aktualizoval státní znak na pavézu ČSSR. Roku 1957 byla do oběhu uvedena i ikonická koruna podle návrhu Marie Uchytilové-Kučové, která platila až do roku 1993. Tím začalo vydávání emise nových mincí, mezi nimiž zaujme např. kuriózní nominál 3 koruny, ražený pouze mezi roky 1965-1969. Po Sametové revoluci a vzniku federace byly nadále raženy mince podle původních návrhů, pouze s aktualizovaným lícem s novým státním znakem a odstraněnými socialistickými symboly.

Po rozpadu federace v roce 1993 zahájily oba nástupnické státy vydávání vlastních oběžných mincí podle zdařilých výtvarných návrhů význačných sochařů a medailérů. Zatímco na Slovensku skončila éra koruny přijetím eura v roce 2009, v České republice pokračují mince Koruny české kontinuálně od roku 1993 až dodnes.