TITANIC A HINDENBURG V NOVOROČNÍ NABÍDCE

Dne 10. dubna 1912 Titanic opustil Southampton, aby zahájil svou první – a poslední – plavbu. Na palubě bylo více než 3 300 pytlů obyčejné pošty a 200 pytlů doporučených zásilek, každý z pytlů vážil až 100 liber. Zásilky byly nakládány 10. 4. v Southamptonu, velká část z nich přibyla i téhož dne v zastávce v Cherbourgu a poté 11. 4. v Queenstownu. Hned po vyplutí bylo zahájeno třídění pošty kvůli jejímu směrování na patřičné doručovací okresy v americkém poštovním systému po doplutí do N.Y. K označování balíků či roztříděných svazků pošty podle místa určení sloužily předtištěné lístky, průvodky, tzv. facing slips.

TITANIC FACING SLIP – PŘÍMÝ SVĚDEK KATASTROFY

Nacházel se na palubě Titaniku až do samého konce. Pochází z balíčku dalších cca 30 těchto lístků (průvodek) ukrytých v šatech umrznuvšího O. S. Woddyho, jehož tělo v záchranné vestě bylo nalezeno na hladině Atlantiku několik dní po katastrofě. Na průvodce vidíme osobní služební razítko O. S. WOODY, palubní razítko TITANIC a denní razítko poštovního úřadu na Titaniku s datem jeho vyplutí ze Southamptonu: TRANSATLANTIC - POST - OFFICE / AP 10 12 / 7. Tento facing slip náležel k dvěma balíkům dopisů určeným, po doplutí do New Yorku, k přepravě na poštovní úřad v Brooklynu. Viz. ruční Woodyho poznámka “2” a předtištěná hlavička průvodky. Jen několik z uvedených 30 ks se dochovalo v dobré kvalitě, ostatní jsou více či méně poškozené. Jedná se o jediný exemplář facing slip na evropském kontinentu. Dva jsou v Británii, další v Jihoafrické republice a ostatní ve sbírkách a muzeích v USA. Je to jeden z nejvzácnějších artefaktů světové poštovní historie, památka na nejslavnější loď všech dob a tragickou událost, jež je trvale v povědomí celého světa.

POŠTA NA TITANIKU

Na Titaniku působili vedle O. S. Woodyho další čtyři námořní poštovní úředníci, Američané William Logan Gwinn a John Starr March a Britové John Richard Jago a James Bertram Williamson, oba ze Southamptonu. Dne 9. dubna 1912 si March a Gwinn prohlédli svou novou loď a zjistili, že se jim na ní mnohé líbí. Zdejší třídírna pošty byla mnohem lepší než všechny, ve kterých kdy předtím pracovali. Většina tehdejších třídíren pošty byla daleko od místa, kde se ukládaly poštovní zásilky, a často se nacházela ve stísněném, špatně větraném prostoru. Sklad pro ukládání poštovních pytlů na palubě Titaniku se však příhodně nacházel přímo pod třídírnou pošty. Poštovní úředníci se však ohradili proti tomu, aby spali a stravovali se mezi cestujícími třetí třídy, a vyjednali si náhradní ubytování a povolení stravovat se v soukromí.

DALŠÍ PRŮVODKY

Titanic facing slips nebo dle některých pramenů mail-routing slips from the ship’s post office jsou jediné dochované poštovní doklady z Titaniku, nejslavnější lodi v dějinách, a stopy katastrofy, která je stále v povědomí celého lidstva. Z hlediska poštovní historie jde o jedny z nejvýznamnějších artefaktů vůbec.

 

 

Oscar Scott Woody pocházel z Roxboro v Severní Karolíně a žil v Clifton Springs ve Virginii. Narodil se 15. dubna 1871 jako syn J. Franka Woodyho z Roxboro, který byl významným svobodným zednářem. Také Oscar byl od mládí aktivním zednářem, roku 1903 byl povýšen na „vznešený stupeň zednářského mistra” v lóži Acacia č. 16 v Clifton Springs. Před nástupem k poštovní námořní službě v roce 1910 pracoval 15 let jako železniční poštovní úředník ve vlacích na trase Washington – Greensboro v Severní Karolíně. Vypracoval se skutečně na elitního poštmistra s platem 1 000 dolarů ročně. Dne 2. 4. 1912 odplul z New Yorku na základě cestovního příkazu k nalodění na RMS Titanic (RMS – zkratka pro Royal Mail Ship, tedy Královská poštovní loď) parníkem SS Kaiser Wilhelm der Grosse do Plymouthu v Anglii a poté se vydal do Southamptonu, kde 10. 4. nastoupil na poštovní úřad na Titaniku, který byl tehdy považován za nejprestižnější poštu na světě. Večer 14. 4. slavil O. S. Woody se svými kolegy na palubě 41. narozeniny. Po nárazu do ledovce téhož dne v noci se snažil zachránit alespoň část přepravovaných zásilek. Nestihl se proto evakuovat a spolu s dalšími čtyřmi poštmistry zemřel při plnění svých povinností. Jeho tělo nalezla 20. 4. loď Mackay–Bennett. 25. dubna ho pohřbili do moře. O. S. Woody je v USA dodnes uctívaná osobnost.

POŠTOVNÍ ZÁSILKY

Než Titanic zamířil do svého cíle v New Yorku bylo na jeho palubu přivezeno 3 364 poštovních pytlů, a to na třech místech – v přístavu nalodění v anglickém Southamptonu (1 758 pytlů), ve francouzském Cherbourgu (1 412 pytlů) a v irském Queenstownu (194 pytlů). Před vyplutím úředníci prováděli rutinní úkoly spočívající v kontrole poštovních pytlů a ukládání těch, které během plavby nevyžadovaly jejich pozornost. Když Titanic vyplul, pět poštovních zaměstnanců začalo třídit poštu a rozdělovat dopisy a balíky do poštovních pytlů podle jejich konečného určení. Jejich cílem bylo odeslat poštu z Titaniku ihned po příjezdu do karanténní stanice v newyorském zálivu, kde se všechny připlouvající lodě zadržovaly kvůli zdravotní kontrole. Pošta byla považována za vzácný náklad. Paroplavební společnosti a poštovní systém vynaložily velké úsilí, aby zajistily její bezpečnost. Od úředníků námořní pošty se očekávalo, že budou poštu chránit za každou cenu. Poštovní úřad měl své místo ve dvou podlažích hluboko v podpalubí. Třídírna byla na palubě G a sklad zásilek ještě o patro níže. Když loď v noci ze 14. na 15. dubna 1912 narazila na ledovec, byla pošta jedním z prvních prostorů, které nabraly vodu. Během několika minut po nárazu pracovali poštovní zaměstnanci po kolena ve vodě, když se snažili zachránit alespoň 200 pytlů doporučené pošty s cennými zásilkami a tahali je po schodech na palubu C. O pouhých pět minut později se začala zaplavovat samotná třídírna. Muži odmítli opustit své stanoviště a pokračovali v přenášení pytlů s poštou z paluby G na palubu C. Přestože nelze přesně zjistit, kolik dopisů se při potopení Titaniku ztratilo, novinové zprávy z té doby uvádějí, že šlo o 200 poštovních pytlů s doporučenými zásilkami, které obsahovaly přibližně 1,6 milionu dopisů, zatímco zbývajících 3 164 standardních poštovních pytlů obsahovalo každý asi 2 000 zásilek na každý. Celková ztráta se odhadovala na šest až devět milionů dopisů a 700 až 800 balíkových zásilek.

ČÍSLO 167

Během týdne po potopení vyzvedla kabelová loď MacKay-Bennett z hladiny oceánu přes 300 obětí katastrofy, mezi nimi i Woodyho tělo (zemřel v den svých 41. narozenin), které mělo stále na sobě záchrannou vestu. V nálezovém dokumentu uloženém v kanadském Halifaxu jsou Woodyho ostatky vedeny pod číslem 167. Byl identifikován podle dopisu své manželce. Dalšími nalezenými osobními věcmi byly podle mnoha pramenů kapesní hodinky, řetízek se třemi klíči od poštovní místnosti, dopis poštovního ředitelství New York, kterým byl přidělen na Titanic, facing slips (jinde pojmenováno jako lístky směrování pošty z lodní třídírny), dvě plnicí pera, manžetové knoflíčky se zednářskými symboly a zednářský kapesní nůž. O. S. Woody byl pohřben do moře 24. dubna a všechny uvedené nalezené předměty byly vydány jeho manželce Leile Bullard – Woodyové.

HRDINOVÉ NAVŽDY

Profesionální čest a statečnost, s níž 5 mužů na Titaniku obětovalo své životy v zájmu své práce a poslání, není zapomenuta ani více než po 100 letech. V Belfastu, Southamptonu, v Cherbourgu, Washingtonu, na New Foundlandu i jinde jsou muzea a expozice Titaniku věnované mj. jeho poště a jejím hrdinům. Neustále je připomínají média. O. S. Woody je v USA široce uctíván. Jsou po něm pojmenovány pošty, je oslavován politickými autoritami i zednářskou lóží. Na jeho počest byla 24. června vztyčena vlajka nad Kapitolem. 24. listopadu se od r. 2003 v Severní Karolíně slaví jako Den Oscara Scotta Woodyho.

 

Vzducholoď Hindenburg byla postavena v Německu firmou Luftschiffbau Zeppelin GmbH a poprvé vzlétla 4. března 1936. Měla skutečně impozantní rozměry – při délce 245 metrů a průměru 41 metrů byla největší vzducholodí, jaká kdy byla vyrobena, a byla samozřejmě větší než jakékoli letadlo v historii1). Její konstrukce byla z lehkého duralového rámu potaženého látkou napuštěnou směsí celulózy a hliníkového prášku. Uvnitř se nacházelo 16 plynových komor naplněných vodíkem, ačkoli původní návrh počítal s bezpečnějším heliem, které však Spojené státy kvůli vojenskému embargu Německu neprodaly (navíc ho neměly dostatek ani pro vlastní vzducholodě).

Vzducholoď Hindenburg byla poháněna čtyřmi motory Daimler-Benz DB 602, každý o výkonu 890 kW (1.200 koní), což umožňovalo cestovní rychlost kolem 125 km/h a maximální rychlost ještě o deset kilometrů vyšší. Hindenburg mohl nést 72 cestujících a 61 členů posádky. Interiér nabízel luxusní ubytování včetně jídelny, salonku, promenádní paluby a kuřárny – paradoxně umístěné jen několik metrů od vodíkových nádrží.

Po bezproblémovém absolvování několika transatlantických letů – včetně rekordního dvojnásobného přeletu Atlantiku za méně než 6 dní – došlo ke katastrofě, která ukončila éru velkých vzducholodí. Let označený jako D-LZ129 odstartoval 3. května 1937 v 17,16 hodin z letiště Frankfurt nad Mohanem. Na palubě bylo 97 osob (36 cestujících a 61 členů posádky). Cílem byl přístav Lakehurst Naval Air Station v New Jersey, kam měla vzducholoď přiletět po zhruba 77 hodinách letu přes Atlantský oceán.

Kvůli bouřím musel kapitán Max Pruss zpozdit přistání a Hindenburg klesal nad Lakehurstem až 6. května kolem 19 hodiny místního času (jedna hodina po půlnoci SEČ 7. května). Po několika pokusech o přiblížení vydal kapitán rozkaz k „finálnímu přistání“. V 19 hodin 21 minut se vzducholoď nacházela asi 60 metrů nad zemí, když náhle vypukl požár na zadní části trupu.

Protože přílet vzducholodi byl velkou senzací, čekalo tehdy na Hindenburga mnoho reportérů a přistání dokonce živě přenášel rozhlas. Očití svědkové a dochované filmové záběry ukazují, že pět minut před půl osmou večer se objevilo první zablesknutí ohně poblíž ocasní části, pravděpodobně v okolí plynového oddílu číslo 4. Během 15 sekund se celý trup změnil v ohnivou kouli. Vzducholoď se zřítila k zemi za méně než 20 sekund po vzplanutí.

Z 97 lidí na palubě jich zemřelo 36 (13 cestujících a 23 členů posádky) a navíc 1 člen pozemního personálu, havárie tedy měla 37 obětí. Jako zázrakem přežilo 61 osob, často s těžkými popáleninami. Tragédii zachytil rozhlasový reportér Herbert Morrison, jehož otřesený hlas a výkřik „Oh, the humanity!“ se stal jedním z nejznámějších zvukových záznamů 20. století.

Příčina katastrofy nebyla nikdy s naprostou jistotou určena. Oficiální americké i německé vyšetřování dospělo k závěru, že oheň pravděpodobně vznikl v důsledku statického výboje, který zapálil vodík unikající z poškozené komory. Jiné teorie mluví o jiskře vzniklé při dotyku přistávacího lana se zemí, a dokonce i o sabotáži, avšak žádný důkaz pro ni nebyl nalezen.

Katastrofa Hindenburgu měla obrovský mediální dopad. Do té doby byla letecká doprava vzducholoděmi považována za bezpečnou a elegantní. Po této události k ní však veřejnost ztratila důvěru a většina zemí programy vzducholodí ukončila. Německá společnost Zeppelin zrušila lety svých strojů LZ 127 Graf Zeppelin i LZ 130 Graf Zeppelin II a éra velkých dopravních vzducholodí tím fakticky skončila. Katastrofa Hindenburgu zůstává dodnes symbolem technické pýchy i varováním před podceňováním rizik. Oheň, který zničil kolos dlouhý čtvrt kilometru během několika sekund, uzavřel jednu kapitolu lidského snažení – éru, kdy se lidé pokoušeli ovládnout oblohu pomocí obřích, plynem plněných vzducholodí.

ROBERT MOSER 

Robert Moser, narozený 29. 11. 1913 ve Winzelnu u Rottweilu, byl členem technické posádky Hindenburgu jako echanik. Po vyučení u hodinářské firmy Junghans nastoupil 24. 11. 1933 do firmy Luftschiffbau Zeppelin a od 15. 2. 1936 byl zaměstnán u Deutsche Zeppelin Reederei. První let na LZ-129 absolvoval 4. března 1936 (testovací let). Na posledním letu měl přistávací stanoviště ve střední strojovně mezi předními motogondolami.

Při požáru 6. 5. 1937 se pokusil vyskočit, ale zůstal uvězněn v troskách; identifikován byl mimo jiné podle peněženky a vlastních adresovaných zásilek v kapse. Jeho tělo bylo po smutečním obřadu ve Winzelnu pohřbeno v rodném městě. Bylo mu pouhých 23 let… 

Moser byl vášnivý fotograf; jeho fotoaparát Kodak Retina zachráněný z místa nehody se později dostal do Zeppelinova muzea ve Friedrichshafenu. Z tragédie se dochovala i poštovní stopa přímo s ním spojená – část zásilek, které pro nemocného kolegu Alberta Thaslera na poslední let převzal, byla nalezena v palubní poště a odeslána v červenci 1937 přes Morgan Annex (zpětně datováno 10. 5. 1937).