Písemná aukce 16 / Filatelie / Evropa / Turecko

Turecko, jako 80-milionová regionální velmoc, se vyznačuje rostoucím ekonomickým a kulturním sebevědomím. U patriotické a čím dál silnější střední třídy je patrný trend historicismu, zájmu o tureckou minulost, kulturní a uměleckou, což má své sběratelské dopady, a to i ve filatelii. Vnímání sběratelství jako projevu národní kultury je v Turecku rozšířené. Zejména v posledních dvou desetiletích roste v Turecku samém počet filatelistů a vznikly tam slavné a velké sbírky, tedy nejen, jako doposud, v cizině. Od 60. let 20. stol. se v Turecku konají významné mezinárodní i světové výstavy přitahující nejvýznamnější exponáty. Význační sběratelé z Turecka jsou pravidelně zastoupeni v jury na zahraničních výstavách. Filatelie jako taková má v Turecku institucionální podporu o jaké se většině zemí může jen zdát. Turecké ministerstvo PTT (pošta, telefon, telegraf) a Poštovní muzeum v Ankaře jsou silné instituce, bohatě dotované za účelem odborné podpory trhu a sbírání známek, organizace burz a obchodu se známkami, organizace mnoha mezinárodních výstav (2x světová), pořádání odborných akcí, kongresů a přednáškových cyklů, motivace mladých lidí pro filatelii , zavádění "filatelistické vzdělanosti" ve školách (!), vydávání odborných publikací, tržních rešerší a studií a časopisů o filatelii, atd. "Turecká" filatelistická komunita je navíc globální, díky silné emigraci a díky množství sběratelů tradičně zejména v Německu a v USA. Pořádají se "Světové kongresy sběratelů známek osmanské říše" a obdobné akce, činorodé jsou domácí a mezinárodní organizace sdružující zájemce o klasické Turecko. V USA působí Ottoman and Near East Philatelic Organizations (ONEPS), v Anglii Oriental Philatelic Association of London (OPAL), v Německu ArGe Osmanisches Reich (AROS), v Turecku pak 7 velkých celonárodních organizací a svazů.

Turecko se svými pestrými dějinami a coby křižovatka obchodních cest má velmi bohatou poštovní historii. Provázanost s okolním světem, silné obchodní a poštovní zastoupení všech velkých evropských států na tureckém území, měnící se hranice a hlavně vysoce byrokratizovaný osmanský stát znamenaly intenzivní poštovní provoz, jenž dal vzniknout zajímavým známkovým vydáním a vzácným celistvostem. Impuls pro "tureckou" filatelii samozřejmě vzešel z ciziny. Již koncem 19. století neunikla zajímavost tureckého poštovnictví a rarity zejména klasického období především německých a britským filatelistům. Slavný katalog bratří Senfů z Lipska již roku 1888 věnuje tureckým známkám mimořádně velký prostor. Během cca 130 let sběratelské tradice vyšlo v zahraničí nepřeberné množství odborné literatury věnované tureckým emisím a poštovní historii. Světově proslulé sbírky turecké klasiky vytvořili od konce 19. stol. vynikající sběratelé jako Kroll, E. Heger, A. Doursun, A. Passer (Praha ! 1865-1938), Brandt, M. Nouri, A. Birken, Engler, T. Kuyas , A. Garmiryan, K. Alanyali, O. Hornung, Max Plantinga a dlouhá řada dalších. Turecké rarity zajímaly i ty největší sběratele všech dob, připomeňme sbírku Turecka u M. Burruse (prodáno u Robson Lowe 1964).

Těžiště vzácnosti tureckých poštovních známek spočívá v emisi Tugra 1863, Duloz 1865-1876, Novinové od roku 1891 a Provizoria 1920-1921 (často náklad jen v desítkách kusů) a také ve vydáních staré lodní pošty a různých lokálních a provizorních.

Novinové 1891 se staly sběratelsky oblíbenými už na počátku jejich platnosti a záhy se objevily padělky ke škodě sběratelů. Dnes je situace taková, že naprostá většina těchto známek na běžném trhu jsou falza. Dochované pravé jsou poměrně vzácné, neboť z nákladu se zachovalo relativně málo exemplářů, jak jest obecně u novinových vydání obvyklé. Označení "novinové" není zcela přesné, neboť známky byly určeny k frankování zásilek jakýchkoli tiskovin. Stejně jako je tomu třeba u rakouských novinových, se tyto známky prodávaly se slevou (dle některých pramenů až 30%) na základě zvláštního povolení, pouze velkým vydavatelům a redakcím, a to po 100ks arších. Zlevněné, např. 20para červené, byly při diskontním prodeji označené na poštách (distribuce povolena jen na velkých Istambulských úřadech) zmíněnými přetisky, aby nedošlo k zneužití, aby se tyto známky zkrátka odlišily od plnocenných výplatních. Poštmistři přetiskovali celé archy ručně jednotlivými přetisky, pro ušetření práce často přes 2 známky, většinou v černé barvě, vzácně v červené a modré, vznikly tak též různé polohy a nepravidelnosti přetisků, vynechané přetisky, barevné soutisky, nedotisky apod. Tyto varianty a také skutečnost, že do té doby vzniklo v Evropě jen minimum přetiskových vydání, přitáhly pozornost již soudobých sběratelů (H. Kroll 1894, aj.). Vydání 1891 bylo brzy vypotřebováno a v r. 1892 vychází nové - tytéž přetisky na výplatních 1892 "Znak a Tugra".